V důsledku měnové reformy přišli lidé v Československu o většinu peněz. A protože po zrušení přídělového systému (tedy prodeje na lístky) podražilo i zboží v obchodech, nevedlo se jim vůbec dobře.

Dělníci si stěžovali, že i při největší šetrnosti si mohou koupit jen nejnutnější životní potřeby. Důchodci uváděli, že žijí v bídě a zimě a jsou nuceni odprodávat, co se dá. Hodně lidí se obracelo na své příbuzné a přátele v zahraničí s prosbami o zaslání potravin. Drahotou a nedostatkem byly postižené zejména rodiny s více dětmi. Množily se stížnosti na nízké platy, a když se k tomu v roce 1954 přidal ještě nedostatek masa, mléka i másla, začalo se ozývat volání po opětovném zavedení prodeje na lístky. 

Komunistická vláda počítala s tím, že lidé budou patrně nespokojeni a snažila se je všelijak uchlácholit. Už při přípravě měnové reformy tak bylo naplánováno, že část zboží bude dočasně zadržena ve skladech a do obchodů bude uvolněna až po reformě, aby občané získali dojem, že se jim nyní vede lépe. Zatímco před reformou zely regály obchodů často prázdnotou, po reformě noviny informovaly například o tom, že obchody nyní nabízejí tři, či dokonce čtyři druhy čokolády.

Předstírání dostatku ovšem nevydrželo dlouho, lidem se nedařilo dobře a navzdory novinovým titulkům, které hlásaly, že reforma byla úspěšná a všichni se teď mají lépe, byli stále nespokojenější. Na tuto situaci nakonec komunistická vláda zareagovala tím, že nařídila několikeré snížení cen. Hospodářská krize se však vyhláškami překonat nedala. Naděje, na zlepšení stavu československého hospodářství, kterou komunistické vedení vkládalo do měnové reformy, se nenaplnila. Trvalá orientace na těžký a zbrojní průmysl v kombinaci se zcela chybným řízením hospodářství vedla jen k další krizi.